POLNÍ KVÍTÍ

URČENO: pro všechny
VAROVÁNÍ: happy-end
ŽÁND: zamilované
ANOTACE: když musíte něco proti své vůli, ale stejně to neuděláte
ROK: 2010

Jak jsme tak seděli na větvi našeho oblíbeného stromu, vzpomněla jsem si jak jsme si tu jako malí hráli. Daisuke mě většinou škádlil a byl na stromě první, nikdy mi nepomohl a já se musela na strom škrábat sama. Což se změnilo když jsem jednou ze stromu spadla a nemohla jsem dýchat. Daisuke ke mně rychle seskočil, bylo to poprvé co jsem v jeho očích viděla takový strach. Pořád volal mé jméno. "Hana, Hana!" slyšela jsem ho a díky jeho hlasu jsem se probrala z mdlob. Od té doby to mezi námi bylo jiné, Daisuke mi začal pomáhat. Když zjistil že jsem nemocná, byl mi vždy na blízku.

Skoro jako každý letní den spolu vysedáváme na větvi, pozorujeme, jak si vítr hraje se korunami stromů, pohoupáváme střídavě nohama a vychutnáváme hřejivé paprsky sluníčka.

Dnes je poslední volný den, zítra začnou přípravy na tu velkolepou svatbu, upřímně lituji nevěsty co si bude brát toho páprdu, nafoukanýho, bohatýho. Tyhle dny s Hana mě baví, jsem jí rád na blízku, baví mě pozorovat jak jí v letních dnech vlají její uhlově černé vlasy, jak se jí zmítají v jejím světlém obličeji, před jejíma nebeskýma očima a jak je nucena je zavřít.

Přípravy vrcholí a mě je čím dál tím víc zle. Jen s Daisuke je mi dobře. Pozorujeme z vrchu stromu západ slunce. Je pozdě a jsme nuceni jít každý domů. Bojím se toho okamžiku až tohle všechno skončí.

Ráno, nesnáším rána, rozčešu si vlasy, obléknu jednoduché šaty a vyrazím pomáhat do kostela. Svatba bude v té větší kapli, nejradši bych někam utekla, jenže jen co se na mě otočí Daisuke, usměje se na mne a zamrká na mě těma svýma čokoládovýma očima, přejde mě to. Dojdu k němu a rukou mu sčešu ty jeho neposedné, vlnité vlasy dozadu.

"Dobré ráno, ospalče" ušklíbne se na mne.

"Také přeji krásné ráno" usměji se a z vlasů mu nenápadně sjedu po tváři.

Oba máme na starost něco jiného, já dělám výzdobu květin a Daisuke zajišťuje svícny a věci okolo. Zase se mi motá hlava, mám slabost, chce se mi spát.

Vidím na Hana že je jí špatně, nerad jí takhle vidím, měla by odpočívat, nechápu proč je to tak důležité, tahle svatba.

"Měla by sis odpočinout, nepřepínat se" vezmu jí do náručí a posadím jí na jednu z lavic, je celá prochladlá. V kostele není zrovna teplo a už vůbec né v téhle velké kapli

"Jsem v pořádku Daisuke" opřu si o něho hlavu.

"Pojď se semnou projít na sluníčko" pobídnu jí.

Couráme se polem, je příjemné dopoledne. Aspoň se můj malý andílek rozehřeje. Sluneční paprsky dopadají na její pobledlou pokožku, křehkýma ručkama se prohrabuje v květinách, která jí sahají po pas. Často trávíme takhle mlčenlivě celé dny, stačí nám jen naše přítomnost.

Rozezní se zvon, obřad začíná a my jdeme pozdě. Jak jen rychle to jde doběhneme do kostela. Hana na mě navlíkne kroj a já se zařadím do průvodu.

Koukám se jak Daisuke mizí v průvodu, chce se mi plakat, řvát a strhat ty hnusy co na mě věší. Tak nádherné šaty, překrásná vlečka, perličky všude kam se člověk podívá ale já si připadám jak v nejhorší noční můře. Když dojde průvod k oltáři zastaví se a v tu chvíli vycházím zezadu já s závojem přes obličejem. Když procházím kolem Daisuke, udělá se mi v hrudi hnusné těžko.

Ta nevěsta je krásná, ačkoliv jí nevidím do tváře kvůli závoji, vypadá tak skvostně. Nikde nevidím Hana, měla tu stát v průvodu také. Tenhle sňatek je jen proto aby se naší vesnici dařilo lépe ale není až tak nutný, trochu té dívky lituji. Možná se Hana udělalo špatně. V hlavě se mi vytvářejí všelijaké představy a ty prohlubují můj strach o ní.

Jde se mi těžko. Dojdu k tomu nechutnému, tlustému šlechtici, s kterým mám strávit své mládí. Proč, proč zrovna já. Nechápu proč si vybral mne, já ho nechci. Oči se mi zalívají slzami, bolest v hrudi se prohlubuje. Snažím se slzy zastavit, a tak vidím rozmazaně. Zvedne mi závoj a mne steče po tváři slza.

Jen co uvidím tvář nevěsty, vyplní se má nejhorší noční můra. Tohle by mne nenapadlo. Chci utéct, ale nemohu. Jak mi to mohla zatajit? Jak si ho může vzít. Jak mi může takhle ublížit, bolí to jako by vzala mé srdce, vytržené z hrudi, a ještě bijící ho rozdrtila svou křehkou ručkou na prach. Tahle představa mne nenapadla.

Obřad začne formálními, berete, neberete, v dobrém, ve zlém. Šlechtic s plným nadšením a úchylností odpoví ano. To samé zopakují pro Hana.

Když se blíží část, kde mám říct ano, chce se mi zvracet, brečet, omdlívat. Všechno dohromady. Neodvažuji se podívat na Daisuke. Stejnak ho vidím před očima, vidím jak se o mne od mala stará a cítím hřejivé teplo u srdce. Miluji ho již dlouho jenže když jsem se dozvěděla, že si mám vzít tohoto šlechtice, nechtěla jsem mu to říct abych mu tím neublížila. Chce se po mne odpověď, nevím, všechno se mi míjí před očima.

"NE" křiknu na celý kostel, slyším šepot, jak mě proklínají.

Běžím pryč kolem průvodu, zahazuji vlečku, závoj, květinu, korunku, vše co mi v útěku brání. Když běžím kolem Daisuke chytnu ho za ruku a odtáhnu ho k malému oltáři.

"Promiň, promiň!" pláču, v ruce svírám dva prstýnky.

"Vezmeš si mě?" otážu se Daisuke se sklopenou hlavou, očima zalitýma slzami.

Vezmu jeden prsten a nasadím si ho na prst.

"Ano, miluji tě Hana" nasadím jí prsten.

Jen co se druhý prsten ocitne na mém prstě, uleví se mi. Chvíli na to mi Daisuke zvedá tvář, ale já nechávám zavřené oči, cítím jeho teplé a hebké rty na svých. Naše první láskyplné dotyky, náš první polibek. Tohle je můj sen, co jsem snila každým dnem, ale už to není jen sen, je to skutečnost.

Společně běžíme polem, běžíme daleko. Pryč od té hrůzy, od toho hnusného šlechtice, od té pitomé vesnice. Společně ulehneme do vysoké trávy. Daisuke se opírá rukama o zem a já mu ležím hlavou na hrudi. Jednou rukou mne začne hladit ve vlasech.

"Těším se na to, co bude dál, s Tebou Hana"