SMRT JE SOUČÁSTÍ ŽIVOTA

Tohle bude takový příjemně nepříjemný článek, ale věřím, že někomu z vás by mohl pomoci nebo ulevit. Minimálně uleví snad mě.

Každý z nás si dřív nebo později projde zkušeností se smrtí. Dokud jsme malí, všichni se nás snaží, před touto zkušeností ochránit. Dodnes si pamatuji, když mi asi v sedmé třídě umřel můj oblíbený děda a mamka se rozhodla mě na pohřeb nevzít. Mrzelo mě, že jsem se nemohla rozloučit a dodnes si ten zármutek nosím s sebou. Věřím, že jako dítě bych to tak neprožívala. Ale to je coby kdyby. To už se dnes nedozvíme.

Když se rozhodnete mít zvířátko, musíte se smířit, že nejspíš zemře dřív než vy (pokud si nepořídíte dlouholetou želvu nebo papouška) a myslím, že většina z nás na tohle nemyslí, když zažívá euforii z nového kamaráda a člena rodiny.

Když jsem byla malá, měla jsem několik zvířátek, a i tak jednou umřela, ale rodiče se snažili abych je nikdy nenašla a jen se mi řeklo, že jsou mrtví. Ačkoliv jednou jsem našla mrtvé křečky, ale když si na to vzpomínám, nepřijde mi, že se mě to natolik dotklo.

První smrt v dospělosti byl můj Nefarian, ježeček, kterého paní našla u popelnic a my jsme se ho pak ujali. Byl to povahově nejdřív nervák, ale jakmile dostal dostatek pohybu byl to moc milý charakter. Bohužel jednoho dne začal krvácet ze střev a moje veterinářka věděla, že ho nezachráníme (je to nějaká specifická bakterie, která jakmile se objeví je následkem vždy smrt). Nicméně se přesto velmi snažila, dala mu spoustu podpůrných injekcí, přesto jsem se kolem třetí ráno, kdy jsem s ježečkem pořád byla, rozhodla, že ho nebudu dál trápit. Měl krví naplněnou celou břišní dutinu a bylo vidět, že už svůj život vzdává. Chtěla jsem, aby se dál již netrápil a tak jsme jej nechali uspat. Nejdřív usnul a pak odešel.

Další smrtí byl můj druhý ježeček, kterého jsem si pořídila jako první. Esiankiki, domácky Esi. Když jsem zjistila, že lze chovat ježky doma naprosto jsem se pro to nadchla. Bydlela jsem v té době na privátě při studiu na vysoké. Peněz nebylo moc ale mě nějaký zvířecí parťák chyběl. Našla jsem si chovnou stanici a vyhlédla si ježečka. Esi byla naprosto rozkošný ježek albín. Dokud jsem ji nepotkala, albíny jsem neměla ráda. Měla jsem z nich takový nepříjemný pocity, asi kvůli červeným očím. Esi je ale měla spíš rubínové, a ne takové ty strašidelné rudé. Esi byla docela fučák (u ježka je to s povahami dost složité) ale po jednom nepříjemném incidentu při zranění se z nás dvou stali parťáci. Zvládla se mnou dvě stěhování ale i jí došel její čas tady. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Byla jsem čerstvě přestěhovaná v novém bytě. Venku byla zima. Byla neděle, a já měla odjet za mojí mamkou. Esi se mi zdála již delší dobu taková neaktivní, unavená ale tohle ráno jsem cítila, že něco bude jinak. Omluvila jsem se mamce, že přijet nemohu (i když jsem si vyslechla, že mě zajímá víc ježek než moje máma), volala veterinářce, jestli by se na ní nepodívala, že máme přijít v pondělí. Vzala jsem si Esi k sobě do postele, aby byla v teple. Najednou Esi začala přerušovaně dýchat a lapala po dechu. Nějak mi docvaklo, že tohle jsou naše společné chvíle. Byla jsem s ní až do posledního nádechu, děkovala jsem jí za to jak skvělý parťák byla a ujišťovala ji, že už může odejít, že je to v pořádku. A ona odešla. Brečela jsem a brečím i dnes.

Tohle všechno ale píšu kvůli Mavis. Každé zvířátko má ve vašem srdci místo, ale Mavis pro mě byla velmi speciální a měla velmi speciální místo. K Mavis jsem přišla úplnou náhodou, jedna známá mě požádala, zda bych se jí nechtěla ujmout. Kdysi jsem u ní byla a do Mavis jsem se zamilovala už tam. Myslím, že jsme si svým způsobem byly souzeny. Tam kde byla, se nesnesla s kočkou a dle slečny byla zlobivá a kradla jídlo, byla zavírána odděleně od ložnice a druhé kočky. Mě přišla odsunuta na druhou kolej, cákání jí vodou rozhodně nepomohlo. Mavis ke mě přišla jako zlomené vyděšené kotě. Bála se všeho. Rychlého pohybu. Hluku. Přesto z ní vyrostla úžasná čistá duše. Nikdy nezlobila, nikdy se neohnala (ani i když měla), občas někam utekla. Byla to kočička, o které jsem prohlašovala, že mi zcela rozumí, co jí říkám. Po stěhování do druhého bytu v Praze, se mi Mavis začala zdát taková zanedbaná, měla matnou srst a vypadala, že se o sebe vůbec nestará. A tak jsme vyrazily na veterinu, kde nám byla sdělena vcelku krutá diagnóza. Mavis nefungovala ledvina a druhá vypadala velmi špatně. Nasadila se léčba, ale přesto jsem byla upozorněna, že pokud zabere Mavis se dožije tak maximálně půl roku. Řvala jsem jak želva, řvala, že je to nefér a že je mi to líto a začala se pomalu připravovat, jak se s tím vyrovnat. Co udělat s mrtvým zvířetem uprostřed betonové džungle (doteď jsme doma zahrabali na zahradě, Esi u její chovatelky na zahradě). Jak se vlastně důstojně rozloučit? A tak jsem narazila na zvířecí krematoria a věděla, že tohle jí dopřeji.

Nakonec tu Mavis s námi byla čtyři roky. Nasadily se podpůrné léky a dieta. Mavis byla zase to hravé spokojené kotě (tak jsme jí říkali, protože byla vždy velmi malého vzrůstu a nepřesáhla nikdy tři kila). Najednou jsme si všimli, že Mavis je velmi pohublá a objednali se na veterinu. Trochu se bojím, jestli jsme nečekali moc dlouho protože jsem pro změnu vyměnila rodinu za práci. Chtěla bych vrátit čas abych mohla zjistit, že to není moje selhání a vina. Protože toho pocitu, už se nikdy nezbavím.

Na veterině byl její stav zkonstatován jako špatný, byla nasazena kapačka a čekali jsme na testy. Když mi má veterinářka, kterou spíš považuji za přítelkyni volala, že mám dát hovor nahlas, protože se musíme rozhodnout, věděla jsem co musíme udělat a rovnou vyrazila zpět. Bylo vidět, že se Mavis po kapačce ulevilo přesto testy odhalily selhání jejího tělíčka. Tam kde by maximální hodnota měla být 27 měla ona 200. Brečeli jsme všichni. Mohla by bát s námi pár dní déle ale pouze na kapačkách. Věděla jsem, že trápit jí nechci. Věděla jsem, že se musíme rozloučit. Každý tu má nějaký vyměřený čas, ale zdá se mi, že ti dobří ho mají vždycky kratší. Možná jsou někde jinde, potřeba víc.

Snažila jsem se to strhnout jako náplast, rozloučit se, pomazlit, naposledy si přičuchnout, jak voní, naposledy jí držet za packu, říct jí že jí miluji a že už nikdy tak úžasnou kočičku nepotkám, že byla nejlepší kamarádka, jakou jsem si mohla přát, že jsem ráda, že se mnou byla a že jí slibuji že tam kam jde už bude si moct dát všechny kraviny co mi vždycky kradla a že je tam spousta myšek, které bude lovit, protože byla nejlepší myškolvič na světě. Usnula a pak odešla.

Před čtyřmi lety jsem zjistila, že jsou zvířecí krematoria a věděla jsem, co dělat. Vlastně mi to v mém zármutku hrozně pomohlo, nebyla jsem ztracená a začala jsem hned řešit co a jak. Pokud máte dostatek peněz, vyřeší všechno za vás od přepravy až po vzpomínku na zvířátko. Já se nakonec rozhodla Mavis odvézt sama, vždycky jsem jí vozila proč teda ne na tu poslední cestu? Pak už to bylo velmi jednoduchý, vybrat urnu a my zvolili památeční šperk. Kremace byla do týdne.

Hodně lidí mi psalo, že jsem silná, že by to uspání nezvládli. Nejsem. Ale vím, že jsem pro ní byla celý svět, nemohla bych jí na tu cestu nechat jít samotnou. Ona tu pro mě byla ve všech těžkých chvílích mého života, a já tu pro ni musela být v jejím konci. Jsem neskonale šťastná že její smrt nebyla bolestivá, že jsem měla tu možnost se rozloučit.

Chvíli jsem se bála, že jsem to celé zvládla až moc lehce, až moc necitelně. Že jsem brečela málo. Že to bolelo málo. Ale já se na to připravovala čtyři roky, skoro každý den. Brečela jsem po nocích často, když na mě tyhle myšlenky přišly. A teď to tu píšu, brečím a smrkám do toaleťáku ve dvě ráno.

Za čtyři dny je to měsíc Mavisko. Budeš mi vždycky strašně moc chybět. Tvoje bílé ponožky na nohách, které tě vždy prozradily, když jsi někde něco kradla. To, jak jsi mi rozuměla. To, jak jsem natahovala jako pětimetrová kočička. Ty celá. Pokud se můžeš reinkarnovat, prosím, najdi si mě.

Miluji tě. Všechny vás, kteří jste byli moje rodina a omluvám se, pokud jsem vás někdy zklamala. Chybí mi každý den, který jsem s vámi nebyla.